• Homepage
• About us
• Contact
• Documents

Mezinárodní spolupráce byla povinnou součástí Programu Iniciativy Společenství EQUAL a řada zúčastněných organizací by ji sama do svého projektu nezařadila. Evaluace však prokázala, že v převážné většině případů ji zúčastněné subjekty postupně začaly vnímat jako nedílnou součást programu a často navzdory počáteční nedůvěře a nízkým očekáváním ji hodnotí jako součást nesmírně cennou a nečekaně přínosnou. V široké škále konkrétních výsledků a výstupů lze najít společného jmenovatele: je jím rozšíření obzorů nebo obecně „zkušenost“, rozšíření kontextu přemýšlení, vnímaní, postojů, jednání, řešení atd. Nejvýznamnějšími faktory ovlivňujícími účinnost a úspěšnost mezinárodní spolupráce se podle evaluace zdají být shoda, resp. sdílení cílů projektu mezi partnery, výběr partnera a částečně míra inovace konkrétního projektu. Především díky tomu se pro úspěch mezinárodního partnerství jako klíčová jeví přípravná a úvodní fáze projektu, která má následně zásadní dopad na celou realizaci. V tomto ohledu jsou také jako klíčové faktory uváděny úroveň spolupráce s řídícím orgánem a kvalita jeho podpory. V průběhu celé evaluace se také ukázalo, že Program Iniciativy Společenství EQUAL v České republice působil ve specifickém kontextu a dosti výrazně do něj zasáhl. Bez rámcového porozumění tomuto kontextu není možné výsledky interpretovat, není ani možné porozumět zjištěním. Následující aspekty obecnějšího rámce působení programu se ukázaly jako nejpodstatnější: Chyběla širší zkušenost z realizace podobných programů na všech stranách – řídící a podpůrné struktury, příjemců (organizací; partnerství), klientů; program přináší nejen nové způsoby práce, ale nastavuje i jiné celkově jiné klima díky objemům prostředků, se kterými nakládá. Především teprve vzniká garnitura „euro-odborníků“: lidí, kteří mají představu, v lepším případě dokonce přímou zkušenost z práce v kontextu EU, mají potřebné osobnostní a znalostní předpoklady, jsou odpovídajícím způsobem jazykově vybaveni atd. To platí výrazněji na straně řídící struktury. Neziskové organizace v České republice jsou nadále vesměs nestabilní, pokud se týká zdrojů financování, takže drtivá většina z nich místo strategického řízení permanentně praktikuje krizový management. Zcela chybí rezervy, vlastní volné zdroje, které by se nespotřebovávaly v provozu, a především výhled jakéhokoliv stabilnějšího financování s dlouhodobější perspektivou. Situace je odlišná v implementačních agenturách, které vznikly bez vlastního poslání za účelem „realizace“ evropských projektů a nesledují širší cíle ani témata – ty nepotřebují z projektů „živit“ operativu nedostatečně financovaných neziskových organizací a ani administrativní náročnost je nezatěžuje nepřiměřeně – od počátku se s ní počítá (tzn. prostředky na plat koordinátora a administrátora jsou skutečně takto využívány a není potřeba z nich platit běžné zaměstnance organizace, kteří pak mají projekt „administrovat“ jaksi bokem – navíc k běžným povinnostem). Chybí tradice formálně sjednaných partnerství, která nejsou dohodnuta na základě osobních vazeb, ale na základě zřetelně formulovaných cílů, jasně rozdělených rolí, předem stanovených pravidel a otevřené komunikace. To se týká partnerství mezinárodních i partnerství domácích. Srovnání mezi Českou republikou a ostatními zeměmi EU zařazenými do evaluace je zajímavé především proto, že v mnoha ohledech nebylo možné vysledovat žádný významný rozdíl v reakcích respondentů na stejné otázky a témata; ve srovnatelné míře případů však rozdíly sledovat lze, a to podstatné. Jednotlivé dílčí odlišnosti lze nejlépe sledovat ve výsledcích dotazníkového šetření; obecně však lze konstatovat, že jde o rozdíly vyplývající z „dospělosti“ a „nedospělosti“ – a to v dobrém i ve zlém. Dospělost, zralost a sebevědomí služebně starších členských států EU na jedné straně přinášejí zavedené postupy, vyšlapané cesty, ověřené metody, bohaté zkušenosti s partnerstvím, zavedenou pracovní kulturu, která nestojí na osobních vazbách, otevřenou komunikaci s partnery, a to včetně úřadů a institucí atp. Zároveň ale může přinášet určité rutinérství, nezájem o podstatu věci, snahu udržovat status quo, přílišnou zavedenost a samozřejmost hraničící s vyčpělostí. Oproti tomu „nedospělost“ novějších členských zemí na jedné straně obnáší nezralost a nestabilitu prostředí, které téměř není připraveno podporu podobného rozsahu vstřebat, klientelismus nebo podlézavost vůči úřadům a zároveň neprofesionalitu úředníků, neověřené postupy, nesrovnatelné podmínky, nedostatek dat, nereflektovanou vlastní tradici atd., ale na druhé straně může být zdrojem nečekané inovace, nebývalého zájmu o věc a odhodlání pro ni něco udělat, velkého nasazení, ochoty učit se a vstřebávat nové věci, snahy ukázat se před ostatními, inovativních přístupů apod. Mezinárodní spolupráce vytváří novou dimenzi přínosů programu, překračuje individuální rovinu učení se a hledání inovací, kdy se učí nejen jedinec, ale celá organizace a kdy se inovace nehledají v geograficky omezené oblasti. Evropská dimenze projektům navíc přinesla poznání, že problémy zpravidla nejsou omezeny na konkrétní instituce nebo geografická území, že jsou za jistých podmínek společné a hlavně společně chápané a řešené na evropské úrovni. Skrze tuto praktickou rovinu pak dochází k poznání sounáležitosti s EU a pochopení podstaty evropského sbližování. To vše – i to lepší, i to horší – se v různé míře a v různých poměrech střetlo v rámci mezinárodní spolupráce v rámci hodnocených projektů a lze s jistotou tvrdit, že to bylo velmi inspirativní a že mezinárodní partnerství v rámci CIP EQUAL bylo stejně vysoce ceněno v České republice i v ostatních zúčastněných evropských zemích.